Téměř přesně pět měsíců poté, co jsme na tomto místě přinesli zprávu o úmrtí Zdeňka Janečka, stojíme znovu před stejně smutným úkolem: musíme jménem České společnosti pro jakost informovat všechny její členy i širší veřejnost o odchodu dalšího z jejích zakladatelů.

V sobotu 15. ledna 2011 zemřel ve věku nedožitých 87 let zakládající člen ČSJ, její čestný člen Ing. JUDr. Jiří Hladík.

Mladší generaci nebyl již znám tolik jako někteří jeho vrstevníci, ale patřil mezi nejvýznamnější a nejzasloužilejší osobnosti zejména prehistorie a rané historie Společnosti a „kvalitářského“ hnutí vůbec. Unikátní a mimořádně cenné bylo jeho spojení erudice technické, právnické a ekonomické, spolupracovníci a přátelé ho však budou mít v paměti i jako „bezvadného parťáka“, jak říkají... Jeho zásluhy o ČSJ byly oceněny v roce 1995, kdy se stal jedním ze tří prvních čestných členů společnosti (spolu s ing. Frankem a ing. Horálkem).

Pan doktor Jiří Hladík se narodil 24. února 1924, budou tomu tedy zanedlouho dva roky, co oslavil pětaosmdesáté narozeniny. K té příležitosti jsem s ním připravoval pro tehdy ještě tištěné Perspektivy jakosti rozhovor. Zrodil se a vyšel se zpožděním až v září toho roku, důvod byl dost neobvyklý a tehdy jsem ho v časopise vysvětlil. Co je však důležitější – ten rozhovor považuji osobně za něco z toho nejlepšího, co jsem kdy napsal, rád na něj vzpomínám a cením si ho.

Ne, není to projev mé neskromnosti. Nebyla to totiž zásluha moje, ale jubilanta, zvláštního prostředí a atmosféry, v níž jsme si povídali, a také Josefa Křepely, který se toho povídání u svého kamaráda Jirky v jeho dejvickém bytě tehdy zúčastnil s námi... Bylo to o to zajímavější, že do té doby jsem se s Jiřím Hladíkem osobně prakticky nesetkal – nepočítám-li jeho účast na akcích ČSJ několik let předtím (v posledních letech už na ně ze zdravotních důvodů ke své lítosti docházet nemohl) a několik okamžiků, kdy se při těch příležitostech ocitl před objektivem mého fotoaparátu.

I když si celý rozhovor můžete přečíst zde (a můžete tam vidět také některé archivní i tehdy pořízené fotografie), nemohu odolat, abych přímo na tomto místě neocitoval:

„Josef Křepela říká: Jirka hrál v té společnosti (rozuměj v ČSJ a organizacích, které jí předcházely, pozn. ZS) významnou roli v podstatě vždycky, od nepaměti, ať to byl už Komitét nebo cokoliv. Na Jirku si pamatuju od vždycky, že byl nejenom vysoce erudovaný odborník, ale taky bezvadnej parťák. Okolo něj prostě nikdy nebyl smutek, ale vždycky nějaká sranda, vždycky se dělo něco, co bylo... POVZBUDIVÉ! Vždycky patřil mezi ty vzácné lidi, kteří si dovedli dělat srandu z druhejch, ale sám si taky nechal dělat srandu ze sebe.

(A Jiří Hladík nato:) To jsem dostal i do posudku. Když mě vyhazovali z jednoho místa, tak jsem dostal, že mám takovou povahu, že lidi nevědí, jestli si dělám srandu, nebo jestli to myslím vážně. Tohle jsem dostal do kádrového materiálu!“

Josef Křepela mi pak ještě na závěr řekl: „Jirka byl a je především kamarád! Člověk si klade za čest, že ho může považovat za svého přítele, jakých máme málo.“

Škoda, že některá slovesa v té větě platí teď už jen v minulém čase. Že já svůj svatosvatý slib, který jsem Jiřímu Hladíkovi dal, že při příštím jubileu přijdu s gratulací a na rozhovor včas, už nebudu moci splnit. A že legendární skupina „Koleno“ (nevíte-li, co to je, najdete vysvětlení ve výše zmiňovaném rozhovoru) má o vzácného člena méně. Z toho si lze těžko „udělat srandu“ – ale to, abychom potlačili při vzpomínkách na něho smutek a vybavovali si ho v souvislosti s tím POVZBUDIVÝM, co kolem něj bylo, to by pro Jiří Hladíka určitě bylo naplněním jeho přání...

Zdeněk Svatoš

(Odborný životopis JUDr. Ing. Jiřího Hladíka , který původně vyšel ve Světě jakosti 2000/3 a jehož autorem byl Zdeněk Janeček, byl publikován spolu s výše zmiňovaným rozhovorem v PJ.)