Příspěvek volně navazuje na předcházející dva články téže autorky k této problematice (PJ 2007/1, str. 37-38, a PJ 2007/2, str. 34-35), pojednávající nejen o základních atributech – vývoji, podstatě a významu CSR, ale i o některých ekonomických důsledcích, ovlivňujících kvalitu života, a mj. o výhodách využívání principů CSR a jejího uplatňování v praxi.

„Trvale udržitelný rozvoj, nebo snad přesněji a obecněji udržitelný způsob života, je zaměřen na hledání synergie/harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu, úcty a pokory k životu a přírodě ve všech jejich formách a v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá trvale rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody.“

Josef Vavroušek, 1994

Úvod
Jak vyplývá z úvodních vět, v této navazující části se budeme podrobněji věnovat problematice, které jsme se letmo dotkli již v předcházejících příspěvcích, týkajících se problematiky potřeby odpovědného chování naší podnikatelské veřejnosti – s cílem vytvářet nejen zisk, ale současně i důstojné sociální a přírodní prostředí pro celou naší společnost.

1 člověk jako součást přírody
Ihned v úvodní části této řady článků bylo zmíněno, že jestliže považujeme člověka za součást přírody, pak jsou i lidé bezesporu jedním z přírodních zdrojů. Patří mezi zdroje neobnovitelné, hrozí jim vyčerpání, a proto je nezbytné s nimi zacházet velmi obezřetně. Lidi, stejně jako odpovědnost celé naší společnosti, nelze proto v žádném případě stavět do protikladu s nyní velmi diskutovanou problematikou životního prostředí. Je nejvyšší čas si uvědomit, že k přírodě a životnímu prostředí se musíme začít chovat jako symbiotický, jednotný organismus, nikoliv jako paraziti, kteří nepřemýšlejí o tom, co se stane, až zničí svého hostitele. A i když přiznáváme, že postupná devastace životního prostředí je výsledkem činnosti nás – lidí, je zapotřebí si stejně kriticky uvědomit, že současně tento trend následně postihuje životy nás všech, celou naši společnost. Pokud se nezačneme se vší vážností zabývat vztahem mezi příčinami a následky, tzn. nepřestaneme být lhostejnými a nebudeme se naopak cítit za tento stav plně odpovědnými, může dojít nevyhnutelně k jevům, které mohou být v některých případech, zejména pokud se jedná o hledisko kvality života, nevratné. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že situace se může stát v blízké budoucnosti neudržitelnou, protože čas zbývající do chvíle, ve kterém bude současný stav klimatu naší planety nepředvídatelný a neovlivnitelný, se pomalu krátí.

2 Společenská odpovědnost, ekologická ohleduplnost a trvale udržitelný rozvoj
Klasická definice udržitelného rozvoje (sustainable development) vcelku jednoznačně vymezuje vztah mezi potřebami současné a budoucích generací:
Je to takový způsob vývoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich potřeby.

Strategickým cílem udržitelného rozvoje je harmonické/synergické sladění ekonomického růstu, sociální spravedlnosti, odpovědnosti a životního prostředí.

Environmentální aspekty a dopady, politika a cíle jsou na jedné straně nedílnou součástí systému environmentálního managementu (EMS), na druhé straně motivují obsahovou náplň řady technických dokumentů (technických předpisů, pravidel, norem). V naší podnikatelské praxi je už vcelku známým cílem technických norem z pohledu životního prostředí zajistit ekologičnost výrobků od jejich návrhu přes používání až po jejich likvidaci. Už v minulém článku bylo zmíněno, že excelentní organizace jsou ve výše uvedeném slova smyslu odpovědnými a aktivně podporují vedle společenské odpovědnosti i ekologickou udržitelnost jak pro současnost, tak i pro budoucnost. Naopak, řada podniků nejen že o udržitelnost neusiluje, ale ani o ní neuvažuje, pohybuje se setrvačností na svém obvyklém poli působnosti, často až do okamžiku své likvidace. Že je udržitelný rozvoj nutná a správná věc, že je součástí moderního stylu podnikání a konečně, že je to investice, která vytváří hodnotu a zajišťuje naši budoucnost, si uvědomují významné instituce a organizace celého světa. Už koncem minulého století byly přijaty významné dokumenty jako vodítko při naplňování principů udržitelného rozvoje. Nejvýznamnější z nich je známá Agenda 21 (program pro 21. století), zabývající se naléhavými problémy současnosti, včetně příprav řešení úkolů příštího (dnes už tohoto) tisíciletí. V roce 2001 přijala Evropská unie 6. akční program pro ochranu životního prostředí a Strategii udržitelného rozvoje se šesti základními prioritami k řešení:
• změna klimatu a čistá energie,
• veřejné zdraví,
• hospodaření s přírodními zdroji a zachování biodiverzity,
• chudoba a sociální vyloučení,
• stárnutí populace a demografie,
• mobilita využití území a územní rozvoj.

V roce 1997 byl v japonském městě Kjóto podepsán tzv. Kjótský protokol o změnách klimatu. Platit však začal až v únoru 2005, kdy ho podepsalo či ratifikovalo celkem 141 států. K dohodě se však nepřipojily USA, přestože jsou
největšími známými znečišťovateli ovzduší na Zemi.

Autorka: prof. Ing. Růžena Petříková, CSc., je ředitelkou společnosti DTO CZ, s. r. o. (dříve Dům techniky Ostrava). Současně působí na VŠB-TU Ostrava a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. (Více viz PJ 2007/1, str. 38.)

Kontakt: r.petrikova@dtostrava.cz,  ruzena.petrikova@vsb.cz

Nezkrácený článek naleznete v časopise Perspektivy jakosti 3/2007.