Když jsem ho jako dalšího z řady jubilantů a osobností ze zakladatelské generace České společnosti pro jakost žádal o rozhovor pro náš časopis, reagoval dlouho vyhýbavě. Přátelsky, ale vyhýbavě... Vše pak vyřešila jeho věta, která měla být argumentem: „Já nejsem na rozhovory, spíš takhle pokecat si.“ Na tom jsme se pak rychle shodli oba, setkání bylo domluveno a následné „pokecání si“, při němž před námi na stole ležel chvílemi zapnutý a chvílemi (vždy po oboustranné dohodě) vypnutý diktafon a stály také sklenky s kapkou dobrého červeného vína, dalo zrod následujícím řádkům.

Mimochodem, ještě když jsem naléval, začal stylově, poučnou vzpomínkou.

Pan profesor Janko, u kterého jsem pracoval, tak ten měl rád Cinzano Bianco. A když se něco slavilo nebo když se o něčem povídalo, tak říkal: „Křepelo, skoč naproti, kup jedno Cinzano Bianco.“ Tak jsem skočil, pak se sedlo okolo stolu, a býval tam občas taky pan profesor Pleskot, nomografie. A ten měl takovou dobrou zásadu.
Říkal: „Když je možné něco slavit, tak se to musí oslavit. A když zrovna není co oslavovat, tak se musí něco vymyslet. Ale prostě každá příležitost se musí využít.“ A to si myslím, že měl pan profesor pravdu, protože... – zapomínáme na to!

Co vás vlastně přivedlo k tomu pro většinu lidí nepříliš srozumitelnému a už vůbec ne oblíbenému oboru, jakým je statistika?
Chcete to vědět doopravdy? – Já jsem na gymplu měl docela rád matematiku, učil nás pan profesor, kterému jsme říkali Gauss, byl to profesor Navrátil. Byl to fyzik a matematik, a ten se zabýval statistikou a překládal si tenkrát statistickou „bibli“ – Cramera, no a když viděl, že mně to docela jde, tak mě do toho trošičku zatáhl. Takže jsem se pokoušel taky něco překládat, i když ne moc úspěšně... Takže profesor „Gauss“ Navrátil byl prvním, kdo mi to takto přiblížil. No a tím druhým byl manžel paní Schönbaumové, profesor Schönbaum. To bylo tak: my jsme jezdívali do Čerčan a tam mě jako malého kluka na plovárně pod železničním mostem učila plavat paní Schönbaumová, říkal jsem jí teto, a profesor Schönbaum učil na Karlově univerzitě pojistnou matematiku. A když jsem se pak rozhodoval, co dělat po maturitě, tak mě lákal, abych tedy šel studovat pojistnou matematiku. Já jsem se na to přihlásil, ale už jsem to nezažil, snad v prvním ročníku se tam o tom něco povídalo. Pak pojistná matematika zanikla, a ten směr v podstatě přešel na matematickou statistiku. Mimochodem, profesor Schönbaum emigroval do Mexika, kde zakládal státní pojišťovnictví. A matematickou statistiku ovládl a šéfem byl profesor Janko – viz výše „Cinzano Bianco“...

Proč vůbec jsou ty statistické metody tak nepopulární, dá-li se to tak říci?
No ano, jsou nepopulární. Protože vyžadují určitý cit pro tu náhodu, vyžadují určitý jiný způsob myšlení. Vyžadují určité znalosti matematické, něco vědět o pravděpodobnosti a podobně, a ono se to prakticky nikde pořádně nepřednáší. Na vysokých školách se to teprve teď někde začíná, a na střední škole se základy učily tak, že z toho studenti byli prostě zmatení. Takže já si myslím, že to je dáno především tím podáním těchto disciplin. Často ani lektoři na kurzech prostě nedokážou lidi přesvědčit, že to opravdu je k něčemu, a někdy to dokonce zlehčují.

Jak se to snažíte napravovat?
My s Vráťou Horálkem i s Jirkou Michálkem se hlavně necháváme na kurzech inspirovat reálnými problémy účastníků. Na jedné straně máme určitou látku, kterou chceme přednést, a na druhé straně se snažíme v rámci kurzů konzultovat problémy, které mají lidi na svých pracovištích. V rámci příkladů zpracováváme jejich data, která si přinesou, ne nějaká námi připravená. A každý problém, který oni přinesou, je pro nás inspirující. Vidíme, na co je potřeba se zaměřit, někdy je třeba vhodnou metodu hledat... Když tam přijdou lidi s problémem – „nám tohle nechodí, nám to nefunguje“ a tak dále – tak nás to nutí k tomu, abychom si ty věci rozmysleli, a do příštího kurzu už dáme navíc zmínku, jak takové problémy řešit.
Kromě kurzů jsme také rozjeli díky inženýru Ryšánkovi v rámci Národního informačního střediska pro podporu jakosti Konzultační středisko statistických metod, které by sice mohlo být využívané více, ale už máme několik tak říkajíc štamgastů, kteří se na nás obracejí se svými problémy v případě potřeby i po telefonu či internetu (samozřejmě bezplatně). Kromě toho spolupracuji i např. se Strojní fakultou a dalšími školami, kde konzultuji práce studentů.
A musím říct, že ta práce s mladýma lidma, to je to jediný, co mě drží. Protože jinak už bych si připadal jako vodepsanej dědek. S těma mladejma je aspoň občas nějaká sranda, někdy zase nějaká starost...
Mnoho lidí, i třeba někteří pedagogové, má prostě averzi vůči novým věcem. Nejsou schopni to nastudovat, poprat se s tím. Já taky všechno nevím, ale mám tu výhodu, že ke mně přijde jednou za týden kolega Michálek, nebo se sejdu s kolegou Horálkem, tak se zeptám – hele, jak je to? – já ti nevím – rozmysli si to... A přijde za týden a řekne „ono se to dá udělat takovým způsobem...“ Takže člověk musí mít možnost s někým o těch věcech diskutovat. Nebo to, že mám možnost pracovat s mladým Honzíkem Králem. Ten je s počítačema opravdu kamarád a spoustu věcí mě naučil. – Strašný je, když se někdo cítí jako „absolutní jednička“, a aby se někoho na něco zeptal, to pro něj nepřichází v úvahu. Člověk se nesmí bát přiznat, že něco neví, že něco neumí. Mě spoustu věcí na počítači naučí i posluchači v kurzech. Někdo řekne: „Vy to děláte takhle, ale víte, že se to dá udělat jednodušeji...?“ – Já na to „nevím, ukažte mi to“, a ono je to tak šikovný, tak to tak budu dělat.

Váš odborný životopis je dosti dobře znám, ale co jste ochoten prozradit ze svého soukromého života?
Ježíšmarjá... Bude mi osmdesát, do dneška se mi líběj děvčata... Mám zájem o zahrádku, udržuju kontakty se zahrádkáři na Suchdole, občas se scházíme a kecáme si o věcech, které se týkají moderních kultivarů jabloní a tak. Rád si uvařím něco dobrého, žena mi hubuje, protože vařím draho a protože je to moc ostré a ono jí to potom nechutná. A jak už v tomhle časopise prozradil kdysi Vráťa Horálek, máme takovou skupinu asi šesti lidí, kteří se občas scházíme na to pečený koleno... Dáme si patnáct deka kolena s hořčicí a křenem, pivo, maj tam dobrý rohlíky, pokecáme...
Mám manželku, dvě dcery, tři vnoučata – dvě holky a kluka.
Dřív jsem sportoval, hrál jsem kde co, nohejbal, hokej, volejbal, basket, dokonce jako kluk i fotbal. Chytal jsem ryby, choval akvarijní rybičky, andulky, pěstoval kaktusy, fotografoval, dokonce jsem i vystavoval... Vždycky jsem se dostal na určitou úroveň a dál už to nešlo, buď jsem na to neměl fyzicky, nebo psychicky, finance a tak dále, takže jsem pak zase dělal něco jiného...

Autor: Zdeněk Svatoš, Perspektivy jakosti

Nezkrácený článek naleznete v časopise Perspektivy jakosti 2008/2 a také zde.