V minulém čísle jsme dámy, které odpovídaly na naše tři tradiční otázky, představovali velmi podrobně. Tentokrát to nebude nutné: oba dva manažery, které jsme oslovili pro toto pokračování miniankety, většina z vás dobře zná. S jejich jmény i tvářemi jste se již v minulosti vícekráte setkali i na stránkách našeho časopisu – naposledy v minulém čísle.

Oba patří k průkopníkům uplatňování managementu kvality v nekomerční sféře, ve veřejném sektoru, konkrétně ve školství a ve veřejné správě.

Milan Hutyra působí na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava jednak jako pedagog (je docentem na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství, katedře kontroly a řízení jakosti), jednak v útvaru „Management jakosti“ v úseku prorektora pro rozvoj. Byl finalistou soutěže Manažer kvality roku 2006 a v minulém roce obdržel Cenu Anežky Žaludové, udělovanou Českou společností pro jakost za mimořádné zásluhy o rozvoj péče o kvalitu v naší zemi.

Vratislav Osička pracuje jako interní auditor a manažer jakosti Úřadu městské části Praha 10. Má významný podíl na oceněních, která Úřad městské části Praha 10 v této oblasti získal, ale zejména na tom nejdůležitějším – prosazování vědomí nutnosti zlepšovat kvalitu služeb občanům ve veřejné správě. V minulém roce se stal vítězem soutěže Manažer kvality roku, vyhlašované Českou společností pro jakost.

Naše tři otázky jsme tedy tentokrát položili těmto dvěma osobnostem, nositelům ocenění udělených v rámci Evropského týdne kvality 2007 – Milanu Hutyrovi, docentu VŠB-TU Ostrava, nositeli Ceny Anežky Žaludové, a Vratislavu Osičkovi, internímu auditorovi a manažeru jakosti Úřadu městské části Praha 10, vítězi soutěže Manažer kvality roku.

◆ Co se mi konkrétně v práci v poslední době podařilo – a proč?

M. H.: Vysoká škola (školství obecně) se vyznačuje tím, že doba realizace jejích produktů významně překračuje obvyklou dobu realizace v ostatních odvětvích. Tato se ve strojírenství pohybuje řádově v hodinách až dnech, ve stavebnictví v týdnech až měsících. Vysokoškolské vzdělání trvá tři (bakalářský stupeň), pět (magisterský stupeň) až osm roků (doktorský stupeň). Takže časové vymezení „v poslední době“ je v mé odpovědi na tuto otázku v řádu tři až pět let.
Podařilo se mi v prostředí vysoké školy, na půdě Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě, prosadit a realizovat modifikaci systému jejího řízení tak, aby odpovídal požadavkům mezinárodního standardu na systémy managementu kvality. VŠB-TU Ostrava se tak stala první veřejnou vysokou školou v České republice, která je držitelem certifikátu ISO 9001.

V. O.: V prvé řadě získání ocenění za zlepšení výkonnosti úřadu v Modelu excelence EFQM v rámci Národní ceny ČR za jakost 2007 a úspěšná recertifikace úřadu dle normy ISO 9001. Těší mne i ostatní ocenění úřadu v roce 2007 – nejen samotné diplomy, ale hlavně skutečnost, že tato společenská i profesní ocenění přicházejí v různých oblastech, ze zdánlivě nesourodých problematik (informační technologie, sociální oblast, CSR). Dokazuje to nepochybně systematičnost naší práce a rozsah a kvalitu našich služeb poskytovaných občanům.

◆ Na co si dát pozor: co se mi někdy nepovedlo a proč?

M. H.: Vedle toho, že na VŠB-TU Ostrava odpovídám za zavádění a fungování systému managementu kvality, působím jako pedagog na katedře kontroly a řízení jakosti, kde přednáším problematiku managementu kvality. V poslední době se setkávám s velmi povrchním zájmem nemalé části studentů o studium. Odpovědět na otázku, kde je příčina tohoto alarmujícího stavu, ale zatím nedokážu.*

V. O.: Rozhodně si dát pozor na to, aby zavedený (a "ocertifikovaný") systém managementu kvality organicky a plynule přešel i do kvality poskytovaného produktu – v našem případě veřejné služby. Aby teoreticky popsaný a mnohokráte slovně i písemně prezentovaný „zákaznický princip“ nezůstal prázdným pojmem, ale stal se základním imperativem každého úřadu územní veřejné správy – radnice. Samozřejmě, že klíčovým procesem této problematiky jsou vhodně a účinně nastavené formy zpětné vazby – modely zjišťování spokojenosti občanů v praxi.

◆ Tak trochu kacířský názor

M. H.: Prostředí vysoké školy se vyznačuje jistým stupněm volnosti. Pojem akademická svoboda si však nelze vykládat tak, že činnosti a aktivity vyskytující se v rámci této instituce by neměly být řízeny odpovídajícím způsobem. Způsob řízení, kdy vedoucí představitelé univerzity či fakulty jsou významní odborníci z oblasti vzdělávání, případně vědy, kteří ale při svém nástupu do funkce jsou v oblasti managementu takřka laici (mírně řečeno), se mi zdá poněkud nešťastný.
Pokud by vysoké školy řídili skuteční manažeři, jejichž funkční období by navíc záviselo na dosahovaných výsledcích, pak věřím, že bychom nemuseli tolik naříkat nad výškou financí, které plynou do vysokých škol. Obávám se ale, že tento názor není jen tak trochu, ale hodně kacířský.

V. O.: Nemohu se ztotožnit s rozšířeným a často mediálně prezentovaným negativním názorem obyrokratickém (v lepším případě) způsobu práce naší veřejné správy a absenci pozitivních důkazů. Naprosto odmítám tento falešný názor a považuji ho za znevážení každodenní poctivé (a mnohdy málo placené) nenápadné práce úřednic a úředníků na zdrcující většině našich magistrátů, radnic a obecních správ. Považuji to za jistý dluh našich novinářů při vytváření pozitivního klimatu při vnímání úlohy veřejné správy jako služby veřejnosti.

* Pozn. redakce: Nebylo a nebude obvyklé, aby odpovědi v anketě byly jakkoli glosovány. V tomto případě vám nabízíme výjimku, zejména proto, že odpověď M. Hutyry na druhou z otázek se dotýká hlavního tématu tohoto čísla, jímž je vzdělávání, a de facto klade otázku; onou „glosou“ bude navíc citát z článku publikovaného nedávno v časopise Ekonom [1] – z recenze knihy britského autora T. Dalrympla [2]. Jak autor recenze uvádí, otázky, které si autor knihy položil, jsou „snad kacířské, ale o to potřebnější“. V závěru recenze pak stojí: „S knihou Theodora Dalrympla nemusíme ve všem souhlasit. Jeho argumenty by si však měl přečíst každý, kdo...“

/Autor recenze Bohuslav Binka (35 let) přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity environmentální etiku a filozofii./

KAŽDÝ ÚSPĚCH VYŽADUJE ÚSILÍ. Mentalitě zbytnělé nezodpovědnosti napomáhají podle Dalrympla i souběžně probíhající liberální školské reformy. Snižování náročnosti učiva, odbourávání zkoušek, důraz na rozvoj osobnosti nezatížený zbytečným memorováním žákům nepřímo naznačuje, že k dosažení úspěchů není potřeba vynaložit značné úsilí. Jenže ve skutečném světě platí pravý opak. Každý úspěch vyžaduje úsilí a v moderní společnosti to platí dvojnásob. Ten, komu liberální reformisté namluví, že k úspěchu stačí jen schopnost vyjádřit vlastní přirozenost, brzy zjistí, že znalost cizích jazyků či matematiky znamená nezanedbatelnou komparativní výhodu. Teorie vysokoškolsky vzdělaných intelektuálů Stevena Pinkera či Herberta Marcuseho, které zpochybňují smysl vzdělání i úsilí o něj, jistě neublíží ani jim ani jejich blízkým. Pokud se však prostřednictvím školských reforem stanou součástí vzdělávacích systémů moderní společnosti, ublíží mnoha inteligentním žákům z nižších vrstev. Protože poučka „namáhavého učení není ke vzdělání potřeba“ je jen jinou verzí poučky „já nic – vy víc“.

Literatura:
[1] Binka B. Bída se státní zárukou! Ekonom 2008, č. 8, 46. Též na http://ekonom.ihned.cz/c4-10143510-23007290-40F000_d-bida-sestatni- zarukou
[2] Dalrymple T. Život na dně – Světový názor, který vytváří spodinu společnosti. Academia, Praha 2005. ISBN 80-200-1337-7