Současné právní předpisy platné v ČR a EU kladou na společnosti řadu požadavků a povinností. Společnosti ve většině případů tyto požadavky více-méně plní, zejména dotýkají-li se přímo oblasti jejich činnosti. V řadě případů si však vedení společnosti či její zaměstnanci nejsou ani vědomi skutečnosti, že ten či onen legislativní požadavek se týká i jejich aktivit. Trvalé a právním normám vyhovující plnění je často velmi složité i z důvodů neustálých změn v předpisech a obtížné orientace v těchto změnách. Dvěma oblastmi, které jsou pro tento případ typické, jsou ochrana životního prostředí a zajištění bezpečnosti práce a ochrany zdraví. Ani jedna z těchto oblastí se většinou jakoby přímo nedotýká činnosti společnosti, resp. neovlivňuje primárně nijak zásadně její efektivní fungování, a proto jsou požadavky často opomíjeny. Následující text by měl poskytnout rámcový přehled nejběžnějších povinností a rizik vyplývajících z jejich neplnění.

První část, otištěná v tomto čísle, je zaměřena na oblast ochrany životního prostředí. V příštím čísle bude následovat část zaměřená na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a požární ochranu a dále naznačení efektivní cesty k plnění legislativních požadavků v obou uvedených oblastech.

Ochrana životního prostředí

Pojem životní prostředí zahrnuje, jak již vyplývá ze samotného názvu, vše, v čem my, pozorovatelé, žijeme. Komplexně chápáno se tedy pod životním prostředím skrývá vše od louky za domem až po naši kancelář. Nicméně v současné době je toto sousloví (někdy krkolomně zkracované – a naneštěstí i skloňované – pod anglický termín environment) chápáno zejména pro oblast přírody a krajiny a jejích složek včetně atmosféry a litosféry. Problematikou ostatních složek životního prostředí sensu lato (v širším slova smyslu) se pak zabývá ve značné míře bezpečnost a ochrana zdraví. Právní požadavky v oblasti životního prostředí sensu stricto, tedy v užším slova smyslu, lze rozdělit na tři základní kategorie (oblasti významné pro většinu firem jsou zde vyznačeny
kurzívou):

1) ochranu složek prostředí (vody, ovzduší, přírody a krajiny, lesa, zemědělského původního fondu),
2) ochranu před poškozením přírody (odpady, obaly, geneticky modifikované organismy, chemické látky a přípravky, havárie, integrovaná prevence znečištění, ionizující záření, hluk a vibrace, světelné znečištění, živelné pohromy),
3) regulaci rizikových činností (stavebnictví, hornictví, hospodaření s energiemi, zemědělství).

Jak z výše uvedeného vyplývá, pro většinu společností je důležité vyřešení požadavků zejména v oblasti produkce odpadů, dopadů činnosti na ovzduší a vodu a nakládání s chemickými látkami a přípravky. Níže uvedené hlavní právní požadavky v těchto oblastech jsou doplněny možnými sankcemi, které mohou být vymáhány za nedodržení těchto pravidel. Požadavky, za jejichž neplnění byly v roce 2007 Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP, viz též http://www.cizp.cz) nejčastěji uděleny vysoké sankce, jsou vyznačeny barevně:

Odpady

Pravděpodobně nejpalčivější oblastí pro převážnou většinu společností jsou požadavky v oblasti řešení odpadů a odpadového hospodářství.

V současné době existuje přibližně 35 platných právních předpisů, přičemž nejdůležitějším zůstává zákon 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění, a dále vyhlášky 381/2001 Sb., Katalog odpadů, a 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Na základě těchto předpisů je společnost (resp. osoby oprávněné k podnikání) povinna zejména:

• zařadit svůj produkovaný odpad dle katalogu odpadů, třídit jej a vést průběžnou evidenci o jeho produkci. V případě nadlimitní produkce (nad 50 kg nebezpečných či nad 50 tun ostatních odpadů za rok) hlásit produkci příslušnému úřadu, a to vždy následující rok do 15. února. V případě nedodržení těchto povinností může být uložena sankce až 300 000 Kč, resp. při nezařazení odpadu dle katalogu až 1 milion Kč.
• Vytvořené odpady lze předávat jen osobě (firmě) oprávněné k nakládání s konkrétním druhem odpadu, případně
při dalším nakládání (odvoz, skladování, další využití, recyklace, skládkování atp.) s odpady vlastnit toto povolení. Při nedodržení hrozí sankce až 10 milionů Kč.
• V případě produkce tzv. nebezpečných odpadů pak vyplývají další povinnosti. Jedná se zejména o vlastní zařazení odpadu do kategorie nebezpečný a následné adekvátní nakládání s ním (označení shromaždiště, nemísení různých druhů a kategorií odpadů, povolení k nakládání; sankce až 10 milionů Kč). Pro nebezpečný odpad je povinnost vytvořit identifikační list shrnující údaje o odpadu a tento udržovat v místě shromažďování odpadu (sankce 300 000 Kč).
• Zvláštnímu režimu nakládání podléhají dle zákona specifické odpady, jakými jsou PCB (polychlorované bifenyly a další polyhalogenované uhlovodíky), oleje, baterie a akumulátory, autovraky, kaly z čistíren odpadních vod a biologicky rozložitelný odpad, odpady z výroby oxidu titaničitého (titanová běloba), azbest a elektroodpady. Nedodržení pravidel stanovených zákonem může být sankcionováno až 1 milionem Kč.
• Některé odpady podléhají také požadavku zpětného odběru výrobcem; jedná se zejména o oleje, elektrické akumulátory, baterie, výbojky a zářivky, pneumatiky a elektrozařízení z domácností. Nezajištění zpětného odběru je opět sankcionováno až do výše 1 milionu Kč.

Autoři: Mgr. Martin Křivánek a Ing. Klaudie Pivodová působí ve společnosti NeXA, s. r. o., jako konzultanti, školitelé a vedoucí projektů v oblasti systémů managementu kvality, životního prostředí a bezpečnosti práce a v oblasti projektového řízení a také jako externí auditoři.

Kontakt: martin.krivanek@nexa.cz; klaudie.pivodova@nexa.cz

Nezkrácený článek naleznete v časopise Perspektivy jakosti 2/2008.