Nároky na bezpečnost stoupají v současném světě ve všech oblastech a ve všech smyslech tohoto slova. Nezbytné je uplatňování zcela nových přístupů k řešení bezpečnostní problematiky, hledání a používání nových nástrojů a metod. Jako perspektivní a všestranně efektivní se jeví systémy managementu rizika. Je zákonité, že se tento moderní trend promítá i do technické normalizace.

Úvod
Strmě stoupající nároky na bezpečnost, postihující bez výjimky a bez ohledu na jejich specifikace všechny oblasti společenského dění, vyžadují od odpovědných institucí a osob opuštění letitých zvyklostí a uplatňování zcela nových přístupů k řešení bezpečnostní problematiky. Jako velice perspektivní a všestranně velmi efektivní nástroje pro dosažení těchto cílů nejrůznějšího charakteru se přitom jeví systémy managementu rizika, jejichž uplatňování ve vztahu k některým oblastem neregulované a regulované sféry již bylo v nadnárodním měřítku zavedeno povinně na základě směrnic Nového přístupu v EU. Z vývoje v nejvyspělejších zemích lze navíc usuzovat, že v nejbližší budoucnosti bude uplatňování managementu rizika povinné i v jiných oblastech, např. při řízení projektů nebo organizací a dále i v snadno zranitelných malých a středních organizacích.

Povinná či dobrovolná realizace jednotlivých prvků systémů managementu rizika naráží však v praxi na celou řadu problémů, z nichž jako nejzávažnější se jeví jednak nejednotnost a nesrozumitelnost účelově přizpůsobovaných termínů a definic, používaných v příslušných předpisech a normách, jednak absence všeobecně aplikovatelné základní teorie rizika. Popsané skutečnosti umožňují odlišný výklad účelu, funkce a vzájemných souvislostí jednotlivých prvků systémů managementu rizika jako nedílné součásti systému managementu kvality. V praxi to pak vede k nesprávným a nevhodným způsobům používání dostupných metodik, na jejichž konci jsou velmi často jen málo přesvědčivé výstupy.

Následně dochází k tomu, že management rizika je vnímán jen jako další byrokratická komplikace a jeho význam je zpochybňován, takže posuzování rizika i tvorba související dokumentace jsou prováděny pouze formálně. To je samozřejmě nežádoucí, neboť dochází ke zbytečnému vytváření „dokumentů pro dokumenty“, management rizika neslouží svému účelu – a jedná se tedy jen o mrhání časem i prostředky. Z uvedeného důvodu iniciativa EK vyústila např. v oblasti průmyslových výrobků ve zpracování návodu Bezpečnost výrobků v Evropě – Postup nápravných opatření včetně stažení z oběhu (Product safety in Europe: A Guide to corrective actions including recalls).

Je nutné zdůraznit fakt, že činnosti, směřující k vytvoření podkladů pro zpracování metodických dokumentů (MP) v ČR, byly zahájeny již v roce 2000, tedy mnohem dříve, než byla k dispozici jednotná metodika EU. Zmíněné metodické pokyny, zpracovávané zejména v oblasti strojních a elektrotechnických výrobků a zařízení, poskytují jednoduchý a snadno srozumitelný návod na všeobecně použitelný systém managementu rizika, který je možné dále rozvíjet a modifikovat s ohledem na všechna specifika jeho konkrétního uplatnění (zpracovávají se pokyny i v oblasti tlakových zařízení) s tím, že využití systému je možné jak ve sféře regulované, tak ve sféře neregulované. Metodické pokyny rovněž zahrnují základní soubor nejfrekventovanějších termínů a definic, používaných v souvislosti se systémy managementu rizika a systémy managementu kvality. Používané termíny a jejich definice byly zčásti odvozeny doplněním nebo úpravou již existujících, v technických normách uvedených definic, zčásti byly formulovány zcela nově za účelem dosažení logické kontinuity pojmů základní teorie rizika, která byla průběžně upřesňována po celou dobu přípravy a zpracování MP.

1 Normalizační podpora managementu rizika
Funkční schéma managementu rizika, které je základem MP, důsledně vychází z ČSN IEC 300-3-9:1997 Management spolehlivosti – Část 3: Návod k použití – Oddíl 9: Analýza rizika technologických systémů, z trojice základních bezpečnostních norem typu A pro strojní zařízení, tj. ČSN EN 1050:2001, ČSN EN ISO 12100-1:2004 a ČSN EN ISO 12100-2:2004, a konečně i z ČSN EN ISO 9000:2006 Systémy managementu kvality – Základní principy a slovník. Uvedené tři ze čtyř technických norem určené pro strojní zařízení podrobně popisují tzv. opakovací (iterativní) postup k zajišťování bezpečnosti strojních zařízení, který ve své podstatě není ničím jiným než důsledně uplatňovaným managementem rizika na úseku systémové podpory procesního přístupu systému managementu kvality – přičemž vedle postupů pro posouzení rizika je ve zmíněných technických normách velmi dobře popsána také všeobecně použitelná filozofie managementu rizika a strategie pro ošetření rizika, které je vyšší než mezní riziko. Ve smyslu ČSN EN ISO 12100 je důraz kladen především na důslednou prevenci rizika a dosažení co nejvyšší úrovně tzv. zabudované (integrované) bezpečnosti již v období plánování produktů, procesů, systémů apod., a dále na upřednostňování na lidském činiteli nezávislých technických bezpečnostních
a/nebo ochranných opatření ke snížení rizika před opatřeními organizačního charakteru, jejichž účinnost může být lidským činitelem ovlivněna.

2 Využití zahraničních národních norem
Příkladem je matice rizika pro odhad rizika a tabulka pro hodnocení odhadnutého rizika, které ideově vycházejí z britské normy BS 8800:2004 Management bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a jejichž použití se osvědčilo při pokusech s uplatňováním managementu rizika v praxi. Pětistupňová klasifikace odhadu rizika v matici byla zvolena záměrně, neboť umožňuje jednoduchou vazbu na systémy managementu kvality (od neshod třídy C až po kritické neshody) a vazbu na pět kategorií požadavků týkajících se zabezpečení funkčnosti bezpečnostních a/nebo ochranných opatření použitých k ošetření rizika v duchu další normy pro strojní zařízení, tj. normy ČSN EN 954-1:1998 Nároky na bezpečnost stoupají v současném světě ve všech oblastech a ve všech smyslech tohoto slova. Nezbytné je uplatňování zcela nových přístupů k řešení bezpečnostní problematiky, hledání a používání nových nástrojů a metod. Jako perspektivní a všestranně efektivní se jeví systémy managementu rizika. Je zákonité, že se tento moderní trend promítá i do technické normalizace. Bezpečnost strojních zařízení – Bezpečnostní části řídicích systémů – Část 1: Všeobecné zásady pro konstrukci (technická norma typu B1), která se spolu s ČSN CR 954-100:2000 Bezpečnost strojních zařízení – Bezpečnostní části řídicích systémů – Část 100: Návod pro používání a aplikaciEN954-1:1996, stejně jako výše uvedené tři normy typu A, jeví jako všeobecně použitelná i mimo oblast zajišťování bezpečnosti strojních zařízení. Dále jsou to ČSN EN 764-7:2003 Tlaková zařízení – Část 7: Bezpečnostní systémy pro netopená tlaková zařízení a novelizovaný Pokyn ISO/IEC 51:1999.

Autoři: Ing. Milan Pražák je pracovníkem České obchodní inspekce, vedoucím oddělení metodiky a zajišťování kontrol na ústředním inspektorátu. Zabývá se především technickými zařízeními. Ing. Jaroslav Skopal, CSc., je zaměstnancem Českého normalizačního institutu v Praze. (Více viz PJ 2007/1, str. 40.)

Kontakty: mprazak@coi.cz, jaroslav.skopal@cni.cz

Nezkrácený článek naleznete v časopise Perspektivy jakosti 2/2007.