Možná se teď mnozí budou cítit volbou tématu poněkud dotčeni a považovat je za podceňování či za prázdninové „vození sov do Athén“ neboli nošení dříví do lesa. To už tady přece všechno mnohokrát bylo a všem je jasné... Každodenní praxe však hovoří o něčem jiném. Pomiňme pro tentokrát reklamní kampaně nejrůznějších supermarketů, které nám vytrvale nabízejí „kreslící soupravy, kreslící stojany, kreslící papír, balící papír, lepící pásky, žehlící prkna, holící strojky“ atd., a průběžně a systematicky tak deformují naše jazykové povědomí. Ani v oblasti odborné, o kterou nám jde především, není dosud situace zcela jednoznačná. Svědčí o tom nejen časté dotazy vyplývající z potřeby ujistit se o správnosti řešení, což lze samozřejmě jen vítat, ale mnohdy také výroky typu „Na tom, jak se to napíše, nezáleží, vždyť tomu přece stejně všichni rozumějí!“

S jednoznačným porozuměním to však zas tak jednoduché nebývá. Neměli bychom totiž ztrácet ze zřetele, že s přídavnými jmény obou uvedených typů se zdaleka nesetkáváme pouze v dostatečně širokém kontextu, z něhož jejich význam snadno vyplyne, ale také v mnohem stručnějších či ne zcela jasně formulovaných výpovědích, a dokonce i v nejrůznějších výčtech, seznamech, soupisech apod., kde jsme vedeni pouze podobou přídavného jména. Pro ilustraci jedna položka z takového seznamu:

„místnost řídící techniky rozvodny“
Ti skutečně poučení si teď mohou pohrát s interpretací tohoto pojmenování a pro ty váhající nabízíme alespoň stručnou rekapitulaci daného jazykového jevu a problémů s ním spojených. Jazykové výklady týkající se rozlišování účelových a dějových přídavných jmen se většinou – a plným právem – soustřeďují pouze na případy, kdy formální (pravopisná) podoba přídavného jména přímo ovlivňuje jeho významovou interpretaci. Množina obou typů přídavných jmen je však mnohem širší.

Přídavná jména účelová slouží k vyjadřování účelu, k němuž nějaký předmět, zařízení, instituce apod. slouží, nebo k označení funkce, kterou plní. Vyjadřují tedy charakteristiku, kterou lze označit jako trvalou.

Na rozdíl od toho přídavná jména dějová nevyjadřují nějakou stálou vlastnost nebo trvalou charakteristiku něčeho, ale pouze konstatují aktuální situaci, tj. že v daném konkrétním okamžiku je s určitým objektem nebo subjektem spojen jistý děj.

Příklady naznačují, že významový rozdíl mezi těmito dvěma skupinami přídavných jmen bývá signalizován i výraznějším rozdílem tvarovým, kdy jejich rozlišování obvykle žádné potíže nepůsobí. Přesněji řečeno: chybí zde důvod k tomu, abychom vůbec o nějakém rozlišování uvažovali, protože takovéto rozdílné tvary užíváme víceméně automaticky, a navíc také správně. Větším problémům uživatelé jazyka čelí pouze u sloves 4. třídy (tj. u sloves vzoru „prosit“ a „trpět“), kde se oba typy po formální stránce liší jen zcela nepatrně – pouze délkou samohlásky -i-/-í-, což evidentně jako rozlišovací příznak nepostačuje. Při rozhodování o podobě přídavného jména nám kromě významové specifikace může pomoci také jeho postavení ve větě. Zatímco účelové přídavné jméno většinou stojí před podstatným jménem, které určuje (krouticí moment, vodicí kladka, měřicí vinutí, lepicí páska), přídavné jméno dějové stojí většinou ve větě až za tímto podstatným jménem (... osoba kroutící všemi knoflíky zařízení, pes vodící nevidomé, zařízení měřící elektrický odpor, mladík lepící plakáty ...).

Pro přídavná jména účelová je charakteristické také to, že se nespojují se jmény osobními; výjimkou jsou pouze některá dříve ustálená pojmenování (plánovací referent, zásobovací referent apod.). U nově tvořených pojmenování se již projevuje snaha po zachovávání systémovosti a osobní jména se pojí s přídavnými jmény dějovými: velící důstojník, úřadující předseda, vyšetřující soudce, oddávající úředník, řídící pracovník, řídící učitel, školící pracovník, světící biskup atd.

Na první pohled by se mohlo zdát, že oba typy přídavných jmen lze při troše pozornosti a soustředění od sebe rozlišit poměrně snadno a že se celý problém zbytečně zveličuje. Je však třeba si uvědomit, že přídavná jména účelová jsou významnou součástí odborné slovní zásoby, kde ve spojení se jmény podstatnými tvoří ustálené pojmenovací jednotky – termíny. A termíny, jak známo, mohou být velmi často uváděny izolovaně, jako samostatná hesla, mimo větný kontext, proto musí být jejich podoba nejen jednoznačná, ale také jednotná a nikoliv tvarově (pravopisně) rozkolísaná. Naproti tomu přídavná jména dějová nejsou záležitostí pojmenovací, ale kontextovou, primárně slouží k vytváření volných kontextových spojení.

Zejména v odborném jazyce se ovšem můžeme setkat s případy, kdy se oba typy přídavných jmen vyskytují současně v jediné větě nebo souvětí. Tam je jejich tvarové (pravopisné) rozlišení zvlášť důležité, aby nedošlo k významovým problémům či nejasnostem. V následujících příkladech jsou spojení obsahující dějové přídavné jméno psána kurzivou a spojení obsahující účelové přídavné jméno tučnou kurzivou:
• Ještě spolehlivější jsou měřicí přístroje měřící teplotu za pomoci infračervených paprsků.
• Chyba měřicího zařízení nesouvisí se subjektivním stavem či pocitem měřící osoby.
• Vodorovná složka rychlosti chladicího vzduchu chladícího první komoru musí být co nejnižší.
• Jde o přizpůsobení řídicích systémů řídících emise z výfuků zážehových motorů.
• Byla vyměněna špatně těsnící těsnicí vložka.

Autorka: PhDr. Věra Vlková, CSc., je vedoucí kanceláře České asociace výrobců výtahů. V rámci i mimo rámec svých pracovních povinností se věnuje terminologické a překladatelské práci. V oblasti terminologie, odborného vyjadřování a odborného překladu dlouhodobě spolupracuje s Českým normalizačním institutem. (Je mimo jiné předsedkyní TNK 114 Terminologie. Principy a koordinace.)

Kontakt: cavv@mbox.vol.cz

Nezkrácený článek naleznete v časopise Perspektivy jakosti 3/2007.