O tom, že reklamovat zboží u stánku v tržnici (ale leckdy ani v „kamenném“ obchodě) není navzdory platným zákonům někdy lehké a příjemné, se přesvědčují dnes a denně mnozí z nás na vlastní kůži. A že to už vůbec nemají lehké pracovníci různých inspekcí, to nám ukazují sdělovací prostředky také až příliš často. Ale ono to zřejmě ani dříve (kdy vlastně? – asi před půldruha stoletím) nebylo lepší, spíše naopak... Posuďte sami...

„Hezky mi ji vykuchejte, prosím vás,“ prohodila mezi řečí. Jediným trhnutím prstu krásná Normanďanka rybu vyvrhla a vnitřnosti hodila do kbelíku. Zasunula cíp zástěry pod skřele, aby odstranila několik zrnek písku. Pak sama vložila rybu Auverňance do košíku a řekla:
    „Tak, děvenko, přijdete mi poděkovat.“
Ale za čtvrt hodiny přiběhla služtička nazpět, rudá jako rak; byla uplakaná a celá její postavička se chvěla zlostí. Hodila rybu na mramor a ukázala na břišní straně na velikou trhlinu, která se zařezávala do masa až k páteři. Z hrdla ještě staženého slzami se jí vydral proud přerývaných slov: „Paní Taboureauová ji nechce. Říká, že takovou rybu nemůže nikomu předložit. Taky říkala, že jsem husa, že se dám od každého okrást... Přece vidíte, že je poškozená. Já jsem ji neobrátila, měla jsem k vám důvěru... Vraťte mi těch deset franků!“
    „Máte si zboží prohlídnout,“ odpověděla klidně krásná Normanďanka. A když služka zvýšila hlas, matka Mehudinová povstala:
    „A vůbec, dejte nám pokoj, jo? Nebereme zpátky ryby, které se už někde válely. Kdo ví, kde jste ji upustila, že jste ji takhle zřídila!“
    „Já? Já?“
Služka se zalykala. Ale pak propukla v pláč:
    „Jste zlodějky, ano zlodějky jste! Paní Taboureauová měla pravdu!“ Dál to bylo strašlivé. Rozzuřená matka a dcera napřáhly pěsti a spustily. Vyděšená služtička, která se dostala mezi tyto dva hlasy, chraplavý a pisklavý, které si ji podávaly jako míč, plakala ještě usedavěji. ...
     „Bezvadnou rybu za deset franků! Pěkně děkuju, to by tak hrálo!“ ...
Inspektor Florent, kterého hlídač zavolal, přišel, když byla hádka v nejlepším. Pavilón se zřejmě bouřil. Rybářky (...) se vždy výtečně shodnou proti zákazníkovi. ...
    „Vraťte slečně deset franků,“ řekl Florent přísně, když zjistil, jak se věci mají. Ale matka Mehudinová byla v ráži.
    „Ty mi hošíčku můžeš... a koukej, takhle já vracím těch deset franků!“
     A vší silou hodila Auverňance rybu přímo do obličeje. Z nosu jí vytryskla krev, ryba se odlepila a pleskla o zem jako mokrý hadr. Tato surovost přivedla Florenta z míry. Normanďanka se lekla a couvla, když Florent začal křičet:
    „Zavírám vám stánek na týden! Dám vám odejmout koncesi, rozumíte?“ A když slyšel, jak mu vzadu spílají, otočil se tak hrozivě, že se zkrotlé rybářky zatvářily jako neviňátka. Když Mehudinovy vrátily deset franků, donutil je, aby okamžitě zastavily prodej. Stará se dusila vztekem. Dcera mlčela, bledá jako stěna. Ona, krásná Normanďanka, vyhnána ze svého stánku! ... Když se po týdnu Mehudinovy vrátily, chovaly se slušně, chladně a  odměřeně, s ledovou zlostí. Ostatně pavilon se mezitím uklidnil a vrátil do normálních kolejí. Od toho dne musila v sobě krásná Normanďanka živit myšlenku na pomstu...

Autor: Zdeněk Svatoš

Nezkrácený článek naleznete v časopise Perspektivy jakosti 1/2007.